Iluzionista

Obsah:
Na jevišti vídeňského divadla se odehrává představení, jež divákům ve ztemnělém hledišti zatají dech: pod rukama podmračeného, elegantního kouzelníka vyroste z nicoty exotický keřík, který v okamžiku vykvete a obsype se dozrávajícími pomeranči. Předměty proplouvají vzduchem, dva motýli zničehonic unášejí prostorem kapesníček uloupený dámě. Slavný mág Eisenheim znovu potvrdil svou znamenitou pověst: nikdo, dokonce ani podezřívavý policejní inspektor Uhl, nedokáže zjistit, zda jde o šibalský trik nebo skutečné kouzelnické umění. Bledý mág má však další, snad ještě bezpečněji skryté tajemství, jež ovšem nakonec vypluje na povrch. Nevinné kouzelníkovy hříčky, určené k ohromení publika, se mění v drama mezi životem a smrtí, kde je v sázce Eisenheimova svoboda, existence i doufající, trýzněné, milující srdce, jež mu neznatelně tepe pod černým brněním dokonalého obleku. Stane se tak ve chvíli, kdy se na jevišti jako pokusná osoba ocitá snoubenka pyšného a pochybovačného rakousko-uherského korunního prince Leopolda, krásná hraběnka Sophie von Teschenová. To ona je kouzelníkovou tajnou láskou, to ji navzdory jejímu vznešenému původu miluje už celých dlouhých patnáct let, to kvůli ní se stal tím, čím je. Nyní je zde, aby získal Sophii, jež se teprve musí rozpomenout na dávné dětské vzplanutí a proměnit je v dospělou, obětavou ženskou lásku… A nepochybujte o tom, že se mu v tom rozličnými způsoby pokusí zabránit jak dívčin vznešený a majetnický snoubenec, tak podezřívavý Uhl, který je sledovaným objektem natolik posedlý, že mu postupně a proti své vůli začíná rozumět. Život může být někdy tak trochu trik, ale nebývá laciný: do racionalistického mozku policejního úředníka se vtírá motýl soucitu a pochopení…
Hlavním hrdinou příběhu, inspirovaného (prý dost volně) povídkou Stevena Millhausera, tak není navzdory názvu čaroděj Eisenheim, ale právě muž, který ho se vzrůstajícím podezřením zpovzdálí sleduje – racionalistický policista, který nikdy nepochyboval o tom, že i ty nejpodivnější věci na světě se dají zamknout do bezpečné klece rozumové úvahy a i ti nejunikavější šejdíři a nejrafinovanější vrazi se dají dopadnout, spoutat a usvědčit. Právě v okamžiku, kdy začne obávaný a obdivovaný Eisenheim ohrožovat zájmy koruny i veřejné bezpečnosti, zdá se být dokonce zapletený do vraždy a měl by být podroben definitivnímu soudu oficiální spravedlnosti, ovšem Uhl začíná pochybovat o sobě i svém vznešeném chlebodárci.
Iluzionista nám nabízí pohled na Eisenheimova poetická, mysticismem zabarvená kouzla ve stylu skutečné „kouzelnické“ legendy Harryho Houdiniho. Ponecháme-li stranou odhalení, zda jde o hrdinův trik či skutečné fantastické schopnosti (kterého se vám v kině samozřejmě dostane), všechny ty opravdu „nemožné“ kousky – úniky, levitace, materializace a jiná svévolná obcování se záhrobím i přírodními silami – provozuje scenárista a režisér Neil Burger prostřednictvím digitálních triků. Iluzionista tak touží nabídnout divákovi víc než jen klasický příběh o osudové lásce, která se pokouší proklestit si cestu ke štěstí skrz dobová omezení a zákazy. Tohle vyprávění o Romeovi a Julii, jež může, ale nutně nemusí skončit podle diktátu milovníka tragédií Shakespeara, je totiž výtvarně působivou podívanou těžící maximálně ze sytě ornamentální, vytříbeně elegantní secesní atmosféry rakousko-uherské metropole Vídně na sklonku 19. století. Dojem vám může zkazit jen to, že občas poznáte Český Krumlov, Prahu nebo Tábor a že v davu či drobných rolích zahlédnete domácky povědomé tváře, protože Iluzionista se natáčel u nás a navíc s viditelně výrazným podílem české strany (do nějž patří i znamenitá výprava Ondřeje Nekvasila, jenž má vedle Mariana či Příběhů obyčejného šílenství na svém kontě třeba i koprodukční fantasy seriál Děti Duny). Protože jde pouze o představu o tehdejší době, do níž tvůrci zapracovali některé skutečnosti (především skutečný skandál kolem sebevraždy rakousko-
-uherského korunního prince Rudolfa a kouzelnické triky, které se naučil hlavní představitel), výsledek nakonec působí celkem celistvě. Rozdýchal by se určitě vlastním, divácky strhujícím životem, zvlášť kdyby režisér odolal požadavkům vysokorozpočtové podívané a posílil svůj „nezávislácký“ cit. Iluzionista tak zůstává atmosférickou „dobovkou, a to i navzdory vizuálně zajímavé kameře Dicka Popea (jenž si tříbil cit i v empatické spolupráci s Mikem Leighem) a podmanivé hudbě Philipa Glasse (zvláště Scorseseho Kundun – příběh dalajlámy).
Mezi klady díla, jež svou soustředěnou dobovostí bohužel nemá velkou šanci ohromit mladistvé návštěvníky multiplexů, nesporně patří herecké obrazení: Paul Giamatti jako Uhl má konečně dost prostoru, aby – nerušen režisérem shyamalanovsky sebestředného typu – podával jeden ze svých nejlepších výkonů z poslední doby. Nortona role charizmatického kouzelníka omezuje výrazněji než maska leprózního krále Balduina v Království nebeském: jeho Eisenheim uvízl někde mezi Cagliostrem, Rasputinem a Batmanem a snaha obdařit ho zároveň stylizovaně romantickými i civilně realistickými rysy vychází poněkud nazmar, protože musí skoro až do konce zůstat postavou pozorovanou, tajemnou. Rufus
Sewell (Příběh rytíře, Helena Trójská, Tristan a Isolda) si začíná z korunovaných hlav
dělat sbírku, což nic nemění na tom, že jeho Leopold je jednou z mála plnokrevných a zajímavě rozporuplných postav ve vyprávění. Jako omyl v castingu působí typově příliš moderní Jessica Bielová, která je pouze hezká a hraje si svou Sophii jenom jaksi vedle Nortona, nikoli s ním.

Velice hezky zpracovaný mysticismus, pravá láska a princova kšátrijská povaha.

Odkaz:
Stahuj zde