Na tenkém ledě mezi modlitbou a manipulací

Předmět: Na tenkém ledě mezi modlitbou a manipulací 19.08.12 18:08

Na tenkém ledě mezi modlitbou a manipulací

Autor : Zdeňka Jeníčková

Čtvrtek, 01 Červenec 2010 00:00

Mnozíz nás se modlí za své blízké. Činí tak v pevné víře, že tím druhému
pomohou k tomu, aby byl schopen rozpoznat pravý cíl své cesty, oprostit
se ode všeho, co mu brání následovat tento ideál, a konečně
"prohlédnout". Mnohdy však zapomínají na to, že se skrze svou modlitbu
snaží prosadit, aby se s druhým člověkem děla nikoli Boží, ale jejich
vlastní vůle, většinou v bezelstné víře, že jde o totéž. Neuvědomují si,
že v takové chvíli mají tendenci manipulovat nejen s životem toho, za
něhož se modlí, ale často i se samotným Bohem.

V usilovné touze, aby nás Bůh vyslyšel a splnil to, oč jej žádáme, jsme
ochotni s ním dlouze diskutovat, předkládat mu spousty logických
argumentů, ohánět se teologicky přesnými formulacemi a dávat plný
průchod své výmluvnosti. Někdy se dokonce pokoušíme uzavřít s Bohem
jakýsi obchod, např.: "Dalších šest měsíců budu pravidelně chodit na mši
a odepřu si večery u televize a ty zařídíš, že se ke mně vrátí můj
partner." Jinou formou "obchodování" s Bohem jsou tzv. řetězové
modlitby.

Všichni to známe – mailem nebo do schránky nám přijde dopis s textem modlitby,
kde je napsáno, že se jej máme pomodlit, poté text desetkrát namnožit a
poslat svým známým. Jestliže úkol řádně splníme, splní se i naše přání;
jestliže ne, běda nám – přivoláváme tím na sebe neštěstí! Podobně
nesmyslný je také přístup, kdy rozlišujeme jednotlivé modlitby podle
toho, která "víc zabírá". I v těchto případech se nám do modlitby vkrádá
cosi podivného, jestliže vkládáme svou důvěru v něco jiného než v Boha.

Méně slov, více proseb
Pokud zde zmiňujeme nedostatky těchto nátlakových modliteb, neznamená to, že
bychom tím měli degradovat úsilí člověka, který tráví třeba i velmi
dlouhý čas na modlitbách, nebo má nějaký svůj zavedený modlitební řád.
Pokud se například někdo modlí za své blízké v nesnázích novénu (tj.
devět dní opakuje na něčí úmysl jeden žalm nebo jinou modlitbu), je to
zcela v pořádku. Avšak ani delší modlení ještě neznamená modlit se
mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho
slov a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Při modlitbě bychom
se tedy měli vyvarovat mnoha slov, ne však mnoha proseb. Mnoho mluvit
totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy.
Avšak mnoho prosit znamená získávat si srdce toho, koho prosíme, svou
upřímností a vřelostí. Děje se to spíše povzdechem a pláčem – před tváří
toho, který stvořil všechno skrze Slovo a lidská slova nepotřebuje.

Boha nemusíme přemlouvat
Tuto situaci trefně vystihuje zápas Eliáše s Baalovými proroky na hoře
Karmel. Baalovi proroci se snaží svého boha přimět k odpovědi celodenním
poskakováním kolem oltáře s hlasitým vzýváním, a dokonce i
sebetrýzněním, při němž si zasazují rány meči a oštěpy, až z nich prýští
krev. Jejich bůh však zjevně neodpovídá. Potom přistoupí k obětišti
prorok Eliáš a vysloví jedinou prostou modlitbu: "Hospodine, Bože
Abrahámův , Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli
a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého
slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty,
Hospodine, jsi Bůh! Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě." (1 Král 18,
36 - 37). Na tuto poměrně krátkou, ale vroucí modlitbu odpoví Hospodin
ohněm z nebe, který sežehne připravenou oběť i s oltářem. Tím poskytne
Eliášovi a všem přítomným jasné znamení vyslyšení a boží přízně.

Podobné postoje se objevují i v dnešní době. Někdy v tom smyslu, že někteří
lidé chtějí umocňovat své modlitby tím, že si způsobují intenzivní
fyzickou bolest (třeba násilně zvolenou modlitební polohou), jindy tím,
že na Boha při modlitbě hlasitě křičí.

Bůh si jistě i takovou modlitbu "přeloží" a dá si tu práci, aby z ní extrahoval
alespoň špetku důvěry a lásky, která jediná má pro něj cenu.

Manipulace "přes satelit"
Kromě manipulace s Bohem býváme rovněž v pokušení manipulovat s lidmi kolem
sebe. Nejde ani tak o víceméně průhledné případy manipulace, kdy při
společné modlitbě mluvíme jakoby s Bohem, ale říkáme mu, co bychom
chtěli, aby pochopil někdo z přítomných. Možná si někteří z nás
vzpomenou na Renčínův kreslený vtip, kdy uprostřed manifestujícího davu
jeden člověk třímá transparent s nápisem: "BUĎME NA MNE HODNÍ!"

Mám na mysli skutečnou manipulaci, která na sebe bere podobu modlitby za druhé a
k níž chceme využít sílu Boží moci. Tento způsob jednání lze nazvat
"manipulací přes satelit". Tím satelitem je zde Bůh, který má za úkol
zachytit signál a odeslat jej na místo určení.

V některých církevních sborech bylo například jednu dobu módou vybírat si
životního partnera podle údajného vnuknutí Boha. "Přijala jsem v
modlitbě, že XY je můj budoucí manžel", prohlásila třeba dotyčná a
začala si takto vytipovaného muže "vymodlovat" a samozřejmě i jinak
omotávat. Nezřídka se stalo, že se objevil někdo trochu k světu, a rázem
na něj začalo upírat své touhy a modlitby více členů opačného pohlaví
najednou…

Člověk je však svobodná bytost, nikoli "balík k vyzvednutí". Určitě je moudré
prosit Boha za svého budoucího partnera, ale pokoušet se k sobě někoho
přitáhnout násilím, tomu nelze říkat jinak než manipulace, o to horší,
že tu člověk operuje s Božím slovem a Boží vůlí, čímž toho druhého,
je-li to věřící, tlačí do kouta.

Rodiče a děti
Velmi často se také rodiče modlí za své děti. Ani já se občas nedokážu
oprostit od podvědomých manipulací. Tím nechci říct, že se nemůžeme
modlit za život svých dětí, ale měli bychom si dát pozor, jak se za ně
modlíme. Děti nejsou naším majetkem, jsou nám pouze svěřeny, a proto ani
nemohou být nástrojem realizace našich (nesplněných) snů. Pokud se
modlíme za to, aby naše děti našly svou správnou cestu a prožily krásný a
plodný život tam, kde to bude nejlepší pro ně i pro jejich okolí, je to
chvályhodné.

Pokud k tomu někteří z nás dodají, že jsou ochotni se svého dítěte vzdát, kdyby
si jej Bůh vyvolil pro zasvěcený život nebo jiné zvláštní poslání, je
to navíc i nesmírně velkorysé. Ale pokud si něco velice přejeme a
prosazujeme to skrze modlitbu hlava nehlava, bez ohledu na to, co je
Boží vůle, a rovněž bez ohledu na svobodnou vůli svého dítěte, není to
nic jiného než ryzí manipulace.

Útok do vlastních řad
Ještě mnohem důležitější je však rozlišovat, pokud pronášíme modlitbu za
druhého jako duchovní zápas, tedy stavíme-li se Boží mocí ne proti
lidem, ale proti mocnostem zla, které na lidi i skrze lidi působí.
Většina z nás určitě zná situaci, kdy si lidé zvolí někoho jako tzv.
obětního beránka, např. v prostředí pracovního kolektivu, nebo v rámci
rodiny, a kdy si tohoto člověka doslova zdémonizují a modlí se pak
"proti" němu, neboť se domnívají, že právě on je ten největší škůdce.

V žádném případě by to nemělo dojít tak daleko, že se nám zlé síly opticky
překryjí s živým člověkem. Pokud se tak přece jen stane, uvědomme si,
že bojujeme proti člověku, kterého Bůh nesmírně miluje stejně jako nás,
kteří vedeme tento duchovní zápas. Takové jednání pak znamená totéž jako
vést válku do vlastních řad.

Zapomínáme naslouchat
Modlila jsem se už jako dítě. Často a s upřímným zaujetím, přestože mí rodiče
mě jako ateisté k víře nikdy nevedli. Existence Boha mi však připadala
stejně samozřejmá jako slunce nebo vzduch, jako něco, bez čeho si lidský
život nedokážu představit.

Modlila jsem se i jako dospívající a ačkoli v té době duchovní prožitky
částečně ustupovaly novým zkušenostem hmotného světa, byly stále zde a
kdykoli na dosah. Modlila jsem se, když jsem se později vdala a zejména
poté, co se nám narodily děti. Modlila jsem se tedy po celý svůj život,
ale až nyní zjišťuji, že mým prosbám, s nimiž jsem se na Boha obracela,
chybělo to nejpodstatnější – pokora a láskyplné odevzdání. Nešlo o
modlitby v pravém slova smyslu, ale o pouhé manipulace.

Více než třicet let jsem rozprávěla s Bohem o svých problémech a přáních, ale
nikdy jsem mu nenaslouchala. Naše "vzájemné rozhovory" promě byly
pouhým ventilem, který mě zbavoval neklidu a každodenního stresu. Vím,
že to zní drsně, ale využívala jsem Boha jako odpadní nádobu pro svá
trápení a křivdy. Když se naplnila, jednoduše jsem zaklapla víko a "jelo
se dál". Až mnohem později jsem pochopila, že Bůh nefunguje jako sběrný
kontejner nežádoucích emocí, ale že je v prvé řadě naším moudrým rádcem
a laskavým učitelem, komu bychom měli tiše a pokorně naslouchat.

Spolupracujme s Bohem
Není snadné změnit charakter modlitby od aktivně vedeného monologu k
pasivnímu naslouchání. Vyžaduje to pevnou vůli a přísnou sebekontrolu, s
jejichž pomocí je třeba čelit rozhořčenému egu, které se brání ze všech
sil, aby uniklo jhu pokory a odevzdání. A není to otázka několika dnů,
či týdnů, ale leckdy i mnoha dlouhých let, než se naučíme ztišit svoji
mysl a zachytit ten jemný signál, jímž Bůh odpovídá na naše otázky.
Škodlivé myšlenky mají tak ochromující účinek, že nejen brzdí náš
vlastní vývoj, ale také budují překážky pro ty, kteří se nám snaží
pomáhat. Bůh pro nás nemůže vykonat velké činy, když v něj nevěříme,
nebo jej používáme jen jako prostředek k dosažení námi vytčených ideálů
(o nichž ve skutečnosti netušíme, jsou-li pro nás tím opravdu
nejlepším).

Spolupráce ve fyzickém slova smyslu je definována jako konání či jednání ve
spojení s ostatními, jako spolupůsobení v jistém úsilí. Ve spirituálním
slova smyslu to však znamená ještě mnohem víc. Znamená to ztrácet ze
zřetele sebe sama a působit jako kanál, skrze který může požehnání
plynout ke mně i ostatním. Požehnání je spolupráce v akci. Toho
nejlepšího v životě nedosahujeme na náklady druhých, ale prostřednictvím
harmonické spolupráce.

Bůh nás velmi miluje, bez ohledu na naše prohřešky a nedostatky, a je nám
kdykoli připraven pomáhat – myšlenkou, radou, nebo třeba tím, že pro nás
vykoná zázrak.

Na oplátku si žádá naše otevřená srdce, do nichž může vstoupit se svou
nekonečnou láskou. Nestojí o záplavy slov, zbytečné oběti či hlasité
adorace. Touží po jediném – láskyplně obejmout své milované děti, které
se mu odevzdají s vírou a pokorou. Jeho náruč je stále otevřená. Na co
tedy ještě čekáme? Vždyť všichni toužíme po lásce…