Falešné ego

Co je to ego? Ego je představa, že Já jsem toto hmotné tělo, které mohu prožívat v objektivním světě. Ego je základní způsob vyjádření existence, kdy se tělo a jeho potřeby stávají hlavním smyslem života. Vzniká sobectví, kdy individuální zájem je důležitější než zájem jiný. Jak popsat ego v kontextu prvního omylu? Ego je konstrukce, kdy se představa v mysli rozdělí na dvě části. Jedna část vytvořené představy představující vcelku stabilní část se označí jako Já - tělo, vše ostatní, velice proměnlivé se označí za Nejá - okolní svět. Tato prvotní dualita v představě následně vyvolává další podřízené duality nebo různé kvality vnímání. Já je nejdůležitější, Nejá je méně důležité. Tato část okolního světa je pro Já dobrá a tato část je pro Já špatná. Tato část se zdá Já krásná a tato část se zdá Já ošklivá. Tato část okolí je potřeba upravit, a to tímto způsobem. Tato část Já - těla není hezká a musí se upravit.
Ano, všichni to známe. To jsou jednoduše vyjádřené následky vzniku duality v představě světa. Prvotní dualita okamžitě vyvolává další duality a konstrukce. Těmito konstrukcemi se snaží zdůvodnit existenci prvotní duality v představě a následná složitost naprosto zakryje prvotní stav mysli. Bez těchto následných dualit by byla velice ohrozitelná již existence prvotní duality.
Důvod rozdělení představy je zřejmý. Odpozorovaný stav neustále podporovaný názory okolních lidí. Méně zřejmý je důsledek tohoto rozdělení. Díky rozdělení vzniká rozpolcenost v představách. Když je představa prožívána jen jako výtvor mysli, vše je vnímáno jen jako obraz a mezi částmi představy neexistují žádné vztahy. Pozorovatel zcela netečně pozoruje vzniklou představu. Pokud se ovšem pozorovatelem stane část představy, potom zákonitě vznikají mezi částmi představy vztahy, které velice komplikují původní jednoduchou situaci. O to víc, pokud bytost zapomene, že vše je jen představa a začne představu a v ní své tělo považovat za skutečné. V tu chvíli se zaplete do svých představ a původní jasná perspektiva se ztrácí. To se však každému stane hned v ranném dětství a je veliký problém rozplést uzel rozmanitých konstrukcí a vztahů a vrátit se do stavu prvotního.

Ego, tato konstrukce mysli, musí logicky svoji existenci odůvodnit. Vytváří se proto pocit výjimečnosti, který se následně stává důvodem pro rozdělení představy a vzniku ega. Dá se říci, že ego má čtyři základní, různě propojované kořeny, ze kterých sílí.
První kořen je založen na porovnávání kvalit částí představy. Souvisí s pocitem "toto je dobré, toto není dobré". Toto se mi líbí, tamto se mi nelíbí, toto je dobré, tamto je špatné, zlé, toto mám rád, tamto rád nemám, s tímto jsem spokojený, tamto mi nedá spát...
Druhý kořen je spojen s různými touhami a přáními, které vznikají z nespokojenosti vyvolané existencí prvního kořene, kdy rozlišujeme kvality části představy. Je vyjádřen pocitem "Chci něco". Chci něco mít, vlastnit, zničit, změnit, dosáhnout, vytvořit, ovládat, prožít... Tyto touhy se následně mění v připoutanosti a závislosti dalších dvou kořenů.
Třetí kořen je založen na pocitu "Jsem někdo". Jsem někdo výjimečný, nenahraditelný, vzdělaný, silný, mocný, skromný, hodný... Každý si snadno vytvoří několik důvodů své jedinečnosti.
Čtvrtý kořen souvisí s vlastnictvím věcí v okolní představě a je to pocit "Mám něco". Mám rodinu, firmu, bohatství, ženy, moc, povinnosti, prožitky... Nebo naopak pocit "Nemám" může být základem hodnoty ega. Nemám rodinu, majetek se může stát stejně dobře připoutaností, ze které ego sílí.
Tyto kořeny ještě doplňují hluboko zakořeněné pudové vazby, které se projevují zejména jako touha zachování vlastního života a touha po zachování rodu a rozmnožení. Tyto vazby jsou prorostlé celou myslí a je velice obtížné je zkrotit a ovládnout.
Je samozřejmé, že všechny tyto kořeny jsou navzájem provázané a podporující se. Každý kořen hledá opodstatnění své existence v kořenech dalších a za odměnu jim poskytuje stejnou službu. Objevit všechny hodnoty, na kterých ego stojí a ze kterých čerpá sílu, je velice obtížné, ale je to nesmírně důležité.

Ego připomíná obrovitý strom a my žijeme u paty jeho kmene pod stínem jeho větví. Vůbec nevíme, že někde jinde nad hlavou září slunce a okolo je nekonečný prostor. Abychom si vůbec uvědomili přítomnost stromu, je možno udělat dvě věci. Buď se k němu otočit zády a odhodlaně odejít dostatečně daleko, abychom ho mohli pozorovat s dostatečným odstupem v jeho velikosti. Druhá možnost je pečlivě ho zkoumat a mapovat ho kousek po kousku, až si vytvoříme o jeho existenci představu.
Ta první možnost je schopnost nahlížet na své jednání bez všech předsudků. Pozorovat sebe sama podle stejných pravidel, jaké nastavujeme druhým.
Druhá možnost je zkoumat každou svou myšlenku, každou emoci, každý neklid, strach, lítost i závislost. Uvědomit si je, ty malé rušitele a hledat místo, odkud vycházejí a důvody. proč v se mé mysli vůbec rodí.
Jak vypadá ego? Je to starý známý, který otravuje svou přítomností, ruší, nabádá k nepravostem a když vzniknou problémy tak dělá, že tu nikdy nebyl a že za to vše může někdo jiný. Nekrmte ho, neposlouchejte ho, nevěřte mu. Bude křičet, vyhrožovat a spílat, ale bude slabší a slabší. A až zmizí, tak už nebude žádný problém.
V podstatě dnes nelze říci toto jsem Já a toto je ego. Vy jste ego. Vy jste tím, čím si myslíte, že jste. Ego je Vaše vnímání světa. Změňte své hledisko, vnímejte vše, co prožíváte z hlediska ducha a jeho nástroje - mysli. Osvoboďte vnímajícího ducha tím, že mu vrátíte jeho svrchovanost. Najděte své pravé Já a buďte jím.

Příjde den, kdy naše sobecké cítění bude rozpuštěno a zevnitř vypučí a probudí se naše skutečné já, součást večného světa, a my se budeme nalézat v líbezných vlnách tohoto prostředí. Vše je tam líbezné. Vánek je líbezný, voda je líbezná, stromy jsou líbezné, všechno s čím příjdeme do styku je líbezné, líbezné, líbezné. Naše vnitřní ego je naším nepřítelem, a abychom toto ego rozpustili, musíme konat naši povinnost podle toho co považujeme za vhodné, avšak nikdy neprosazujme svou vůli. Jestliže tuto Karma Jógu příjmeme, pak během krátké doby zjistíme, že nepravé ego, které vždycky z vlastního sobeckého zájmu očekávalo něco nečestného či nepoctivého se rozplynulo; zevnitř se vynořilo jasné, obšírné ego a my jsme v harmonii s celým vesmírem. Před námi se zjeví harmonický svět a sobecká přání jimiž jsme zahaleni zmizí.Příčina naší nemoci není mimo nás ale uvnitř nás. Paramahamsa Vaišnava, světec nejvyššího stupně, vidí že vše je v pořádku. Nenachází ničeho na co by si stěžoval. Když vidí, že vše je dobré a líbezné, v nejvyšší míře až do krajnosti, přichází žít na úrovni božství. Naše falešné ego vytváří pouze nepokoj a zmatek. Proto musí být rozpušteno. Neměli bychom si myslet, že okolí je naším nepřítelem. Musíme usilovně zkoušet objevovat Boží milosrdenství ve všem co nás potká, i když k nám přichází jako zjevný nepřítel. Vše je milosrdenstvím Pána avšak my to nevidíme a raději vidíme opak. Špína je v našich očích.Ve skutečnosti je vše božské a milosrdenství Pána. Nemoc je v našich očích. Jsme nemocni a bude-li tato nemoc vyléčena zjistíme, že jsme uprostřed okouzlujícího světa. Pouze clony přání nás klamou a odvádějí od pravdivého názoru na tento svět. Bona fide student devocionální školy přijme takovýto postoj vuči okolí a k Pánovi. Musíme si myslet, že Boží vůle je všude. Dokonce ani stéblo trávy se nemuže pohnout bez souhlasu Nejvyšší Autority. Každý detail je Jím odhalen a kontrolován. Musíme hledet na okolí s optimismem. Pesimismus je v nás. Naše ego je zodpovědné za všechny druhy zla. Toto je Vaišnavismus. Jestliže to dokážeme, pak ve velmi krátkém čase bude naše nemoc vyléčena a my se budeme nalézat uprostřed nekonečné blaženosti.